Prosinec 2016

PF 2017

30. prosince 2016 v 7:52 | Radka
Milí přátelé...

Jelikož se kvapem blíží konec roku, ráda bych popřála všem kdož navštíví moje stránky vše nejlepší v novém roce, hlavně pevné nervy, hodně zdraví, kapku štěstíčka a alespoň trošičku lásky.
Pro mě osobně to bude rok velkých změn a tak bych ještě popřála všem těm zakletým princeznám, aby se jim splnila všechna jejich očekávání a tajná přání.
Nashledanou v příštím roce ;-)

Radka...

Tak od začátku...

28. prosince 2016 v 13:19 | Radka
Každý příběh má svůj začátek, ani ten můj nebude výjimkou ;-)
Předem se omlouvám, ale asi to bude mírně zmatené... Některé etapy jsem trochu zjednodušila, jinak by to byl dost nudný román :-)
Popisovat narození a batolení asi nemá moc smysl :-) takže když jsem si začala trochu uvědomovat že jsem na světě, začala jsem zjišťovat že je něco špatně. Sestra měla mezi nohama to co já neměla a zaboha jsem nemohla pochopit proč tomu tak je. Ale budiž, hrály jsme si z počátku obě spolu a s panenkama, oblékaly si máminy plesové šaty, plácaly na sebe její šminky... jenže to se moc nelíbilo mamce, že prý ať si hraju s autíčkama a na vojáky a tak. Příběh tak podobný většině TS, jenže já tenkrát neměla vůbec ponětí která bije :-) Usínala jsem s představou že mám pipinu a že jsem normální holčička. Kamarádila jsem víc s holkama a kluků se spíš stranila.
Asi v šesti letech jsem musela do ozdravovny, protože jsem po prodělaných příušnicích byla vychrtlá :-) Tam přišly problémy. Načapali mě jak si hraji v lese na vílu, omotaná záclonou :-) Přišel výprask, samotka, zákaz vycházek a tvrdý režim. Že prý ze mě bude normální kluk i kdyby se mi to stokrát nelíbilo, že to takhle nejde a tak dále... Šílený lágr. To jsem zjistila že to tedy asi není normální a snažila jsem se být klukem na kterého by mamka byla hrdá. Začala jsem s první třídou chodit i na fotbal, ale zároveň začaly moje problémy s počůráváním... Byla jsem hotová když jsem se měla převlékat v šatně před tréninkem, nebo před hodinama plavání, strach začal ovládat můj život.
Postupně jsem si zvykla na to, že s tím nehnu a snažila jsem se být tím správným klukem a získat respekt. Tak mě napadlo jít do armády, k letectvu... Vojenská střední v Prešově. Myslela jsem si že tu holku v sobě přetluču drilem, řádem, povinnostma. Dost to bolelo, ale zvládla jsem to, pomohlo mi, že jsem přes vycházky vždycky zaplula do místní městské knihovny a tam pomáhala s výzdobou, malůvkama a vůbec s provozem. Také jsem jako pionýrská vedoucí vedla turistický kroužek a pracovala s dětmi, to byla taky paráda :-) Ale i přesto jsem žila v neustálém strachu že si mě bude někdo dobírat kvůli tomu že jsem trochu jiná.
Když bylo po vojenské škole, začala služba vlasti. Putovala jsem po celé republice, od letiště k letišti a snažila se to nějak přežít. Když jsem nakonec zakotvila na jednom místě, ve svém rodišti, tak přišla otázka na partnerku... žádná nebyla :-)
Tak se nějak přihodilo že jsem shodou náhod a okolností byla oženěna :-) Tato etapa se dost špatně popisuje v ženském rodě, ale pokusím se... Moje budoucí žena čekala nemanželské dítě a abych vypadala alespoň trochu normálně jako chlap, došlo k sňatku... Vyženila jsem syna a časem přišli ještě dva moji kluci. Od počátku jsme měly s manželkou rozpory, ale nechtěla jsem přijít o děti a tak jsem makala, starala se a snažila se všechny zabezpečit. Jenže po 14-ti letech už to vážně moc nešlo... Přišel rozvod a pakárna. Zmatek v duši který po pár letech vyústil v další sňatek. Vzala jsem si postiženou ženu. Neptejte se mě jak k tomu došlo, protože to sama moc neumím vysvětlit, prostě to tak je :-)
Asi rok po svatbě se ale začala opět hlásit o slovo ta holčička kterou jsem v sobě tak dlouho dusila. A začaly se dít věci :-)
Měla jsem takové vlny, kdy jsem nakoupila šminky, dámské věci, paruku, botičky atd. Vždycky po takové vlně přišlo vystřízlivění a velký strach...všechno šlo pryč, něco jsem rozdala, víc toho vyhodila... A tak to šlo asi pět let. Vnitřní rozpor sílil, připadala jsem si jako papiňák. Každá blbost mě rozhodila. Nepoznávala jsem se :-(
Mezitím jsem po 23 letech služby ukončila služební poměr v armádě a zapojila se do civilního života.
Náhoda tomu chtěla když manželka objevila pár mých fotek v dámském a já musela s pravdou ven...to byla taková úleva :-) Od té doby jsem se opět zklidnila a začala přemýšlet co dál. Shodou okolností jsem narazila na blog O Tereze a Tomovi a mě se rozsvítilo. Díky Terezko ;-) Nejsem uchyl ani divnej chlap. Jsem ŽENA jen holt narozená do blbýho těla. S ohledem na zdravotní stav manželky jsem se rozhodla opustit cestu muže a vydat se jinam... Moje žena potřebuje někoho na koho je spoleh a kdo se o ní postará, a jestli to bude chlap nebo ženská je jí úplně jedno. A s ohledem na to že mě čeká ještě minimálně dvacet let aktivního života ho chci strávit jinak... Takže před třemi měsíci přišel můj coming out, kdy jsem postupně řekla všem na kom mi kdy záleželo co jsem a co mě čeká... Myslela jsem že nejhorší to bude s mými dětmi, ale jaké bylo moje překvapení. Nic šíleného se nestalo. Kluci to vzali v pohodě a ještě mi nabídli pomocnou ruku :-) Jsem na ně hrdá ;-)
V práci taky dobré přijetí, tak uvidíme co oni na to až se začnu měnit :-) 7. února mě čeká první schůzka u Hanky Fifkové a jsem napjatá jak struna. Do té doby chci stihnout nastřelení naušnic a redukci pánského šatníku. Držte mi palce... ;-)

Radka

Proč jsem tady...

28. prosince 2016 v 7:40 | Radka
Zdravím potulné čtenáře, kteří náhodou zabrousí na můj hokus-pokus blog o životě jedné TS holky.
Tento je pojat jako malý deníček přerostlé puberťačky, aby sloužil primárně pro její potřebu zaznamenat cestu TS světem od počátku až do úplného završení přeměny (...věřím že úspěšného). Doufám že budete vše napsané brát s rezervou, nejsem spisovatelka a tento pokus je opravdu mým prvním počinem :-)
Vím že zde existuje více blogů na téma transsexualita a jsem vděčná že tomu tak je. Hodně mi pomohlo čtení si o životech jiných holek se stejným problémem. Proto jsem se rozhodla začít psát ten svůj... v první řadě je to o mě, mých pocitech a mých představách... nikomu nevnucuji svůj názor a svůj pohled, chci si tu prostě jen uchovat svoje pocity a pohledy na svět tak jak se bude vyvíjet moje ženská stránka osobnosti.
To co zde budu psát v mnoha případech nebude ani odborné a možná ani záživné, ale bude to o mě a ode mě :-) Ráda bych měla svůj koutek kde se budu moci radovat z úspěchů i plakat na tím co se zrovna dvakrát nepovedlo...
Toliko asi na úvod a vysvětlení proč tady je tento blog. Pokud se najde někdo kdo to po mě bude číst, buďte prosím tolerantní a pokud se rozhodnete mě kamenovat házejte menšími šutry ať mám ještě šanci se zvednout ;-)

Díky a hezký den... Radka