Září 2017

Malé pozastavení...

30. září 2017 v 18:31 | Ráďa
Ahoj...

Moc nevím jak začít... Po mém posledním příspěvku a nemálo nechutných komentářích jsem hodně přemýšlela zda budu či nebudu pokračovat. Nakonec jsem se rozhodla ignorovat těch pár zlobou naplněných osob a budu psát dál... Nakonec to píšu hlavně kvůli sobě a těm několika kterým to třeba v něčem může pomoct. Jinak s tím co prožívám a žiju já se normálně nesetkáte... Jak říká i Hanka Fifková, já jsem dost extrémní případ :-) Celý život se vědomě trestám za to že jsem jiná, v několika málo okamžicích svého života jsem byla i na pokraji fyzického a psychického zhroucení, kdy jsem si přála svou smrt a rychlý odchod z tohoto světa... No, nepovedlo se ;-) Můj poslední pokus o sebezničení a to sňatek s vážně nemocnou ženou se mi opravdu povedl. Teď, když už rok řeším natvrdo svoji identitu, tranzici a s tím spojené vše okolo tak nějak vůbec nevím co dělat... Motám se v kruzích a nějak nevím co s tím. Nejraději bych se na vše vybodla, ženu nechala jejímu osudu a hleděla si svého, jenže to bych nesměla mít svědomí a nesměla bych být člověk...

Trochu depresivní odstavec, ale potřebovala jsem se někde někomu svěřit. Všichni okolo mě obdivují jak jsem silná a jak to všechno zvládám, ale nikdo z nich neslyší jak moje duše zoufale křičí. Není to fér... Já se starám, lítám okolo všech kdož potřebují pomoct a kdo pomůže mě když to potřebuji? Zase jen já...

No, nechám toho, bulet můžu jinde :-)
Takže, jsem už pět měsíců na HRT. Prsa víc bolí než rostou a trochu se mi mění rysy v tváři... Prý mám jemnější výraz obličeje. Nemohu potvrdit, neboť se vidím každý den a změny jsou tak pomalé, že si toho z vlastního pohledu nejde všimnout.
Ohledně hormonů mohu potvrdit náladovost a lehkou podrážděnost... Také mohu sama za sebe říct, že některé okamžiky ve svém životě řeším víc emocionálně než pragmaticky a čistě vědecky :-) Ale to je asi normální při průběhu HRT a zřejmě se s tím musíme prát všechny.

V rámci zaměstnání došlo ke změně. Začala jsem kurz řidičky autobusu a dost mě to baví. Na předešlé pozici v čistě mužském kolektivu už se moc přežít nedalo, šéf mi dával dost otevřeně najevo co si myslí a takovým tím dětským způsobem se mi neustále snažil okopávat kotníky... A neopomněl jedinou příležitost, aby mě mohl zesměšnit, nebo ponížit. Bohužel se k němu dost často přidalo pár kolegů, kteří se zřejmě chtěli zavděčit novému nadřízenému.
Jsem ráda že už to mám za sebou a že už je budu potkávat jen jako cestující v autobusu ;-)

Nakonec bych se ráda pochlubila, jak moc mi nejde make-up... Líčení díky vousům a citlivé pokožce nějak nepřeháním, ale bohužel je to po půl dni vidět... Vousy začnou prosvítat a tak... Jinak musím konstatovat, že po třetím laseru už jich dost ubylo, takže asi dobré, ale i tak mě čeká ještě dost návštěv. Bílé a šedé vousy si vytrhávám pinzetou.Je to na dlouho a dost to bolí. Ale opět musím konstatovat, že postupem času je i vnímání bolesti trochu jiné. Zřejmě za to také mohou hladiny hormonů :-)

Pro dnešek asi vše. Přidám ještě aktuální fotku a držte mi palce ;-) Já budu držet palce všem kdož se rozhodnou vydat na tuto nelehkou cestu a splnit si svůj dětský sen ;-)

Pa a hezký den, Radka